Adventní kalendář díků a vděčnosti

31 Pro , 2020 Blog

Tento advent jsem se rozhodla napsat každý den o někom, komu jsem vděčná. Většinu dní jsem psala o konkrétních lidech, a tak to zůstává na mém soukromém profilu na FB. Zde vkládám dny, které jsou nekonkrétní, a tudíž mohou být veřejné.

Den 5.

Jsem vděčná tomu pánovi, co si dnes u nás ve vnitrobloku (kde je všechno dost slyšet) začal pískat Don’t worry, be happy.. a mně to udělalo úsměv na tváři a vstala jsem z postele…

https://www.youtube.com/watch?v=L3HQMbQAWRc

A to mi připomnělo pána, který si ke mně kdysi dřepl na ulici, když jsem byla malá, plakala z nějakého velkého neštěstí za rohem od domu a měla pocit, že nemůžu domů. Prostě si ke mně dřepnul a řekl mi něco tak konejšivého, že jsem mohla vstát a jít.

A to mi připomnělo, že na světě je spousta lidí, který jsem viděla na mikrosekundu či pár minut a zlepšili mi den.

Třeba pán, který teď nedávno běžel přes přechod už na červenou a ještě mu vypadl mobil… ale podíval se směr k mému autu a omluvně a zároveň vesele se usmál… a já zamávala a cítila se s ním propojená a bylo to pěkný.

A takových lidí je. V obchodě, na ulici, v parku… náhodná krátká setkání, která vám zvednou náladu nebo vás zachrání od skoku z mostu.

A takovými lidmi jsme i my. Ti „oni“ a „my“ jsou totiž ti stejní. Navzájem se potkáváme, ovlivňujeme… a můžeme si buď mimochodem pomáhat nebo mimochodem ubližovat.

Tohle video jsem sdílela už víckrát a sdílím ho znovu, protože to tam přesně popisuje a je to prostě dobrý.

Tak dejte taky někomu lízátko 🙂.

https://www.ted.com/talks/drew_dudley_everyday_leadership

Den 6. Intuice

Jela jsem dnes na kole. Už byla tma a já si zapomněla světlo doma. Jela jsem u přehrady, nikde nikdo, pohoda. Najednou, uprostřed kopce, mý tělo zastavilo a zapnulo světlo na mobilu. Mozek si říká: „ty vado, tak aspoň na vršek toho kopce jsi mohla vyjet a až pak to řešit“. Nasedla jsem na kolo a do tří sekund proti mě auto… říkám si – uf… a ona to byla policie 😃.. Double uf.

Intuice.

Takových situací mám v historii hodně. Třeba když jdu na trénink a nutně (a nesmysluplně) si musím vzít kalhoty navíc. A pak dorazí kamarád, že by fakt rád tančil, ale bohužel nemá v čem… A spoustu dalších, který si teď honem nevzpomenu.

Jsem svý/tý intuici fakt vděčná. A trénuju ji poslechnout pokaždý.

Co vy? Nějaká historka z natáčení s vámi a intuicí 🙂?

Den 7.

Dnes jsem vděčná sobě. A všem jednorožcům.

Den 10.

Jsem vděčná přírodě. Protože hej kámo, ať si myslíš cokoli, všichni pocházíme z přírody. A jsem taky vděčná všem, kteří žijí s respektem k přírodě. Příroda to magic. Sníh, déšť, tráva, slunce.. rostoucí, kvetoucí, létající, skřehotající.. Děkuju.

Den 18.

Cítím vděčnost za všechny, kteří se mi svěří. Vnímám to jako projev důvěry a toho si vážím. Píšu teď nejen o roli kamarádky, ale především o roli průvodkyně, psycholožky. Snažím se být vždy vnímavá, přítomná, naslouchat či poradit podle situace… a občas mám pocit, že mi to někam nevhodně ujelo, ať už slovo, styl vyjádření nebo může vběhnout něco mého… Je to neustálá sebe-škola, vnímání, přítomnost, důvěra v proces, v druhého… Snad jednám v pokoře. Prostě díky.

Den 19.

Děkuji rodině, která mě teď na pár dní pustila k sobě domů a otevřela mi nejen dveře domova, ale i svých nejhlubších trablů. A to je velký wow.

Jsem vděčná za celek, za bytí samotné, za to, jak se věci propojují, doplňují, zapadají do sebe… a za to, že dostávám mnoho podnětů na přemýšlení, reflexi, úvahy… vidět to všechno jinak, cítit to jinak, měnit, posouvat… je to celé fascinující Magic. Kterej mě někdy hrozně sere. Ale dnes ne. Dnes su pohlcená a fascinovaná tou provázaností a jednoduchostí zároveň.

Den 20. (dopsáno dodatečně)

Ten den jsem nepsala schválně. Ten den jsem totiž byla vděčná zato, že jsem offline. Byl to tak hluboký vděk za tady a teď, že zapnout mobil, abych to mohla dát na FB by bylo úplně nejvíc v rozporu. A tak jsem ležela v maringotce u přátel po krásném ohni a jen dýchala. A rozhlížela se kolem po malých světýlkách, svíčce, koukala oknem na tmu a každým pórem těla vstřebávala a taky posílala vděčnost za bytí, které je zároveň tak jednoduché a zároveň tak komplexní. Děkuju moc za ten nádherný večer, za přijetí, starost a péči. Cítila jsem, že se mi tam mj. hojí jedna bolest z dětství. A taky pokračuje léčení jedné z přítomnosti. Neustálé otevírání procesu, přijetí průběhu… je to totální magic.

Den 23.

Mám pocit, že je to snad náš společenský nešvar, a nebo je jen můj… Že nějak umíme víc děkovat a oceňovat kamarády a lidi kolem, než svou vlastní rodinu.

A řekla bych, že se nám i hůř hledá, za co být vděční, protože ty krásné chvíle jsou často prolnuly zrcadly, která si vzájemně nastavujeme nejvíc ze všech. A tak často spíš hledíme na bolesti a jsme uzavřeli ve smutku, naštvání, pocitu zrady… a ty pěkné věci nevidíme či nechceme vidět.

Přitom rodina je naše krev. Jsou to ti, co se o nás starali, když jsme to ještě sami nezvládli. Jsou to ti, kteří nám svým vzorem vtiskli hodnoty.

Jsem vděčná své rodině, že ji mám, že mě přijímá a že se o sebe navzájem staráme. Můžeme se na sebe spolehnout.

Jsem vděčná za všechny ty chvíle, kdy jste při mě stáli. A postupně jsem vděčná i za ty bolestivější momenty, protože i ty mě tvarovaly v tom, jaká jsem. A učily mě být vnímavější. Nebo třeba vidět příběh z druhé strany. Nebo třeba odpouštět.

Myslím na vás, vážím si vaší přítomnosti a jsem hrdá na to, že pocházím právě z této rodiny. A to jako HRDÁ.