Čas.

Čas to spraví. Slabá útěcha, pche. Nebereme takový argument vážně. Není co říct, tak bylo řečeno tohle. Přitom máme opakovanou zkušenost, že ano – čas to spraví. Jen tomu času nedáváme čas, aby svou funkci mohl splnit.

Čas je pro mne taky magický parametr při komunikaci s dětmi. Takové kouzlo, které vyřeší mnoho situací. Když se na něco dětí ptáme nebo jim něco vysvětlujeme, ČASto to jediné, co chybí k tomu, aby nám odpověděly nebo nás pochopily, je dostatek času. Spěcháme na ně, máme pocit, že nás nevnímají, že to nepochopily nebo že nás ignorují. A přitom stačí počkat chvíli déle a reakce najednou přijde.

A pak jsou zas chvíle, kdy to s časem přeháníme. Plánujeme na minuty a stresujeme se, že přijdeme pozdě, že nestíháme, že to není podle očekávání. Zbytečně se dostáváme do pocitu stresu či selhání. Kvůli času, kterému je zrovna tohle všechno úúúplně jedno.

Tlačíme se vstávat, kdy je ten “správný” společenský čas. Tlačíme se jíst, kdy je ten “správný” společenský čas.

Zatímco když je na podzim pršavo a chladno, jsme rozmrzelí ze špatného poČASí. Přitom je přesně ten pravý čas, kdy je takové počasí přirozené.

Když je žena unavená při menstruaci, nehodí se to ani jí ani okolí. Přitom je to prostě akorát přirozený čas na odpočinek.

Přála bych si, abychom víc respektovali ten přirozený čas a koloběh věcí. A tolik netlačili na náš hodinkový čas, který jsme si vymysleli.

Comments are closed.