COVID

A zároveň jsi s pár lidmi pořád. Nebo víc, než jsi zvyklý. Ať už jsou to spolubydlící, děti nebo manžel/ka.

Lidi, s kterými sis dobrovolně vybral žít a vlastně jsou ti blízcí, ale zároveň sis zvykl většinu života trávit jinde s někým jiným.

Rodiče jsou teď s dětmi pořád, buď nestíhají pracovat nebo mají homeoffice (nebo oboje). Studenti jsou doma. Někteří “doma” daleko od rodiny. Spousta pracujících pracuje z domu.

I když je karanténa náročná a máme na ni mnoho různých názorů, přijde mi zajímavé sledovat, jak nás nutí měnit vztahy. Jak najednou nemáme kam utéct a musíme spolu mluvit. Nebo máme možnost zjistit, že spolu nemluvíme. Možná máme najednou čas společně jíst, což jsme dřív dělali každý sám u notebooku. Možná už si lezeme na nervy. Nebo naopak začínáme důvěrnější hovory z nouze, že není kam jinam, a pak zjišťujeme, že je to vlastně fakt supr.

Prostě se nám mění vazby, vztahy, komunikace. A my se s tím můžem prát nebo si s tím hrát.

A vlastně to platí i pro komunikaci na dálku.

Comments are closed.