Oblíbená kategorie: povolání. Jsem informatik – no jasně. Jsem psycholožka – a jéje. Jedno slovo nám stačí a víme o člověku všechno. Diagnoza hotova. Víme, jak se bude oblékat, starat o svůj vzhled, jak uvažuje, proč si tento obor vybral, co si myslí o nás (pokud ho teda lidi zajímaj, protože některé obory druhé lidi ignorují), kolik vydělává (a to je důležité). A taky proč s nikým nechodí, co si myslí o rodině atd.
Kategorie, které se nevyhneme: pohlaví. Víme, proč on se nezajímá o naše city, a víme, proč ona je tyhle dny protivná.
Titul. Díky za něj. Víme, jak se k druhému chovat a do jaké míry si ho vážit. Viz povolání též.
Věk. Naivita mládí, rigidita stáří.
Vztah. Kamarád, přítel, snoubenec, manžel. Je třeba mít jasno, ať víme, jaké nároky na něj můžeme mít, co si můžeme dovolit (a co si může dovolit on!) a kde jsou hranice čehokoliv.
Rodina: Dcera. Matka. Rozvedený. Vdovec. Podvedená. Podvádějící.
Blondýna. Tlustá. S pivním břichem. Prsatá. Plešatý. Anorektička.
Vegetarián. Neholí si nohy. Nosí ponožky v sandálech. Nebo při sexu!
Číňan, černoch, Američan, Francouzka.
Napadá tě při čtení každé národnosti či rasy nějaká asociace? Mentální zkratky. Potřebujeme je. Nechceme náš mozek nechat vybouchnout. Avšak… kolikrát ses už spletl/a? Kolikrát jsi přehodnotil/a původní názor? Kolikrát ti první dojem zkomplikoval poznávání druhých a kolikrát jsi cítil/a, jak tě někdo druhý právě uzamyká do škatulky? A ty v duchu křičíš a boucháš, protože přece nejsi jen ta jedna nálepka. Protože nejsi „typický“ muž ani „typický“ běloch, „typická“ matka nebo „typická“ sekretářka.
Škatulky nesnáším. Přijdou mi omezené. A každý den je používám a zoufale je potřebuju. Říkají mi, co si myslet a jak se chovat. A já se bojím dělat rozhodnutí jen podle sebe, protože co já vím, co je „správné“. Copak já smím rozhodovat? Mít svůj názor?