Dnes chci psát o našem vztahu k emocím.
Všimla jsem si, že já i lidé kolem máme očekávání, že když se jednou (nebo velkoryse dvakrát) ponoříme do našich témat, traumat, emocí… tak to tím bude sfouknutý a hotovo. A když se dané téma, a tím pádem i emoce s tím spojená, vrátí, tak to teda ne! Buď selhal ten konkrétní člověk, který emoci opět prožívá, nebo selhal život sám.
Přemýšlím, kde jsme přišli k tomu očekávání, že emoce stačí čistit (otvírat se jim, nechat je projít) jen jednou nebo maximálně jednou za fáááákt dlouhý čas.
Když chceme mít čisté tělo, nikdo se nepodivuje, že se sprchuje každý den či týden. Když chceme mít čistý zadek, utíráme si ho po každé návštěvě wc. Když chceme mít čisté nádobí, myjeme ho opakovaně. Když chceme mít čistý koberec, luxujeme ho opakovaně.
Co nás vedlo k tomu, že čištění emocí jsme z toho vyňali? A teď jsme zpruzení, naštvaní nebo s pocitem selhání, zrady, že se k nim musíme vracet?
Comments RSS Feed