Poslední 2 roky jsem strávila na rozličných místech. Nejdéle jsem byla na jednom místě 6 měsíců – u mamky v obýváku na zemi mezi stolem a knihovnou. Zabírala jsem přesně to místo, kde se sedává při koukání na televizi nebo při při jídle.
DOMA
Krom toho jsem bydlela 5 měsíců na holčičím privátě, 4 měsíce v bytě mamčiny kamarádky (sama), 2 měsíce doma (ve svém pokoji v bytě, kde jsem vyrostla), 1 měsíc hlídajíce byt mé kamarádky (sama), 1 měsíc v 2+kk u přátel (manželského páru), 1 měsíc v tom stejném bytě, avšak již i s ročním miminkem, 1 měsíc na privátě s dalšími 11 lidmi (dohromady jsme tam byli asi 2x ;)), dále jsem strávila 1 měsíc cestováním po Kanárských ostrovech s kamarádkou (až na výjimky spaní pod širým nebem), 1 měsíc cestováním po Costa Rice a New Yorku s jinou kamarádkou (v hostelích), 3 týdny v Americe (z toho týden u příbuzných a 2 týdny v autě a stanu) a samozřejmě několikrát více dní záležitostmi typu tábor či neplánovaná noc v kanceláři apod.
Aktuálně couchsurfuju v Berlíně v 3+1 s párem a 1,5ročním mimčem. Na měsíc a půl. Za dva týdny se vracím na Vánoce do ČR (nejspíš do obýváku pod stůl) a pak znovu Berlín – k paní, kterou jsem potkala v kavárně a která mi nabídla bydlení na leden.
Uf, dalo to zabrat si na všechno vzpomenout! Řazeno podle délky, nikoli pořadí. Za každou onu zkušenost jsem nesmírně ráda. Mohlo se to udát jinak – kdybych vytrvaleji hledala bydlení, kdyby se se mnou nerozešel přítel, kdybych neměla tak skvělé kamarády, kdybych nechtěla cestovat či poznat školy v zahraničí, kdyby… neměnila bych nic. Každá tato zkušenost mne mnohému naučila. Vážit si jak ticha, tak společnosti přátel. Docenit postel či vlastní pokoj stejně jako užít si noc pod hvězdami. (Trochu víc uklízet :D.)
Pochopit, co znamená střecha nad hlavou, jak důležité je teplo, kam až můžete odsunout své potřeby či kam až jsou ochotni odsunout své potřeby lidi kolem vás – aby vám mohli pomoci.
Kromě těchto jednotlivých zkušeností mi však dala tato místa něco dohromady – něco, co by jen jedna taková zkušenost nejspíš nedokázala – zcela nový pohled na pojem ‚doma‘.
Když jsem hledala bydlení, měla jsem mnoho požadavků – ať je to dobře dostupné místo, ať jsou tam super lidi, kteří chtějí společně vařit či koukat na filmy, ať mám světlý pokoj, kam slunce chodí, ať mám pokoj ideálně sama za rozumné peníze, ať máme zahradu… Nechtěla jsem své nároky snížit, protože proč bych měla žít někde, kde se mi nebude líbit? Tak např. holčičí privát splňoval skoro vše – až na tu zahradu. Světlo, perfektní společnost, blízko do centra. Stejně tak privát s 11 lidmi splňoval dobrou (ba přímo perfektní) dostupnost do centra a nebyl snad den, kdy byste na bytě nenašli někoho, kdo s vámi rád stráví večer. Byty, kde jsem byla sama, zase splňovaly požadavek na soukromí. Všechno mělo něco do sebe, ale v jednom byla všechna místa zajedno – byla provizorní. Dočasná. Nic z toho nebylo doma.
Doma bylo naposled před dvěma lety v mém pokoji v bytě, kde jsem vyrostla, u maminky. Ale jakmile jsem se jednou odstěhovala, doma skončilo (pokoj již obývá někdo jiný). Ať daná místa splňovala více či méně ze zadaných požadavků, nikde nebylo doma. O všech těch místech jsem věděla, že jednoho dne (dost často již velmi brzy) ono bydlení skončí, já budu muset znovu pobalit své krabice (kde nikdy není celé mé materiální bohatství, neb většina je stále u mámy) a převézt je jinam. Někdy se mi už ani nechtěla převážet postel, a tak jsem spala na karimatce či matraci, protože to zkrátka bylo jednodušší. I množství věcí se úžilo, protože kdo se s tím má tahat, navíc mamka bydlí v centru, tak si dyžtak zajdu.
Byly doby, kdy jsem tím byla frustrovaná. Obzváště když daná situace nevznikla mou zásluhou a já neplánovaně neměla ani metr čtvereční sama pro sebe. Tehdy jsem v duchu řvala (a někdy i nahlas), jak je to celý zoufalý, že mé věci jsou jinde než já, že nemám svou postel, svůj klid atd… Až se to stalo. Mé požadavky na doma se rozplynuly. Už nešlo o to, aby dané bydlení splňovalo co nejvíce z uvedených požadavků, požadavky přestaly existovat. Přišla ona lekce – doma je tam, kde máte sebe. A ideálně lidi, které máte rádi a oni mají rádi vás. Ale ne vždy můžete mít takový komfort. Doma není fyzické místo, doma je stav mysli.
A tak mi vlastně nevadí, že jsem “bezdomovec” z hlediska materiálního, podstatné pro mne je, zda mám domov na úrovni mysli a duše.
Bylo by krásné ukončit tohle téma takto povzneseně. Ale posuňme se v příběhu ještě kousek dál, trochu se do toho zamotejme :).
K tomuto krásnému poznání jsem došla ještě před odjezdem do Německa – ještěže tak, neb spát v pokoji s mimčem, které začíná den procvičováním hlasivek a plic, by mě asi jinak porazilo. Každopádně už mám za sebou měsíc zde – měsíc, který potvrdil onen povznesený pohled na doma a zároveň mě usadil zpátky na zem.
Doma je stav mysli. Ano. Jenže to nic nemění na tom, že potřebujete někde spát. Ideálně v teple. Ideálně v tichu. A jsou dny, kdy je vám informace, že “doma je stav mysli”, úplně na pytel. Např. když jste ve stavu “všechno je na nic, nic se mi nedaří, jsem k ničemu”, jste vyčerpaní z pláče, chcete zalézt do postele a s nikým nemluvit, a přitom se ten večer koná “u vás doma” party – vaše území je pouze pohovka v dětském pokoji (často zaskládaná dětskými hračkami a oblečením), ve zbytku bytu se trousí cizí lidé, kteří navíc mluví jen jazykem, který neovládáte natolik, aby vám takováto situace byla příjemná, a vaši hostitelé očekávají, že pokud se nehodláte zúčastnit akce, tak alespoň pohlídáte mimčo.
Nebo když se vzbudíte v sobotu dopoledne s bolestmi v oblasti vaječníků. 1. Je sobota, to není dobrej den na doktory ani u nás. 2. Jste v zahraničí, takže tu nemáte svého doktora a nevíte, jak to tu funguje. 3. Jedná se o “dámské problémy”, což je pecka probírat s celou rodinou, u které přebýváte, a ještě větší pecka vysvětlovat německy, co že vás to bolí, doktorům.
V takových okamžicích byste sakra chtěli, aby to ‚doma‘ nebyl stav mysli, ale prostě jen vaše území, kde máte svou vlastní postel ve svém pokoji, kde se nemusíte zpovídat z toho, proč chcete jít spát v šest večer, kde jste si jistí, co kde je, jak co funguje, kde máte opravdové technické, materiální i psychické zázemí.
Jenže co už. To nemáte. Můžete si tedy buď stěžovat, litovat sami sebe nebo si uvědomit, že se vlastně nic neděje. Jednou jsem se zasekla s autem na pláži, když přicházel příliv. Kdesi na Zélandu, město daleko, auto zaseklý spodkem o šutry a já bez kapky nápadu, co dělat. Na místě bylo začít panikařit. Jenže to je vám na nic. Tím se nikam nedostanete.
Tehdy tam na pláži jsem se naučila jednoduchou pomůcku – jakýkoli problém se dá rozložit na jednotlivé kroky. A když se zaměříte pouze na jeden krok a teprve, až ho splníte, na další, není celá situace zase tak děsivá. Ani tehdy se vlastně nic tragického nedělo. Krok za krokem jsem situaci vyřešila – zdárně. Stejně tak lze krok za krokem vyřešit návštěvu gynekologa v Německu. Vyhledat, kam jít, uvařit čaj s sebou, koupit jídlo, dojet na místo, zeptat se, kudy kam, zaregistrovat se, dát si kafe a počkat na doktora. Easy. Nic se neděje.
A tak ‚doma‘ může zase v poklidu být stav mysli. Třeba na židli v čekárně :).
(sepsáno na židli v čekárně)
Comments RSS Feed