Dva světy
Říká se, že tyto dny se ztenčuje hranice mezi živými a mrtvými a že se tyto dva světy propojují.
Můj dnešní dušičkový rituál mi ukázal, že je čas propojit i další světy.
Svět snů a představ se světem reality.
Přestat žít v představách, co zítra bude jinak, a místo toho to dnes udělat. Přestat rozebírat minulost a být vděčná za přítomnost. Přestat si malovat budoucnost a přijmout všechny barvy dneška.
A taky náš alternativní svět s naším každodenním světem.
Ten “ezo” svět, kde se scházíme v lese bosky ve volných šatech, společně zpíváme, děkujeme, tančíme u ohně… a ten běžný svět paneláků, kde si nasadíme kravatu či lodičky, chováme se “normálně” a většina lidí o našich akcích v lese ani neví.
Chtěla jsem na ten dnešní rituál někam do lesa. Na nějaké adekvátní místo, které bude hodné takové události. Ale něco ve mně se příčilo. Nechtělo z domu. Protože tady prožíváme naše dny i noci. Tady se děje ten každodenní život.
Nakonec jsem poslechla a… šla udělat rituál do našeho vnitrobloku na zahradu. S možností spousty a spousty očí. Dělala jsem ten “ezo” rituál v centru města. Připadala jsem si jak čarodějka. Neustále se mi do srdce kradl strach, že při nejlepším je to trapný a při nejhorším mě vypískají nebo upálí. A neustále jsem ten strach rozdýchávala do přítomnosti, neustále jsem otvírala srdce opravdovosti a tady&teď.
A uvědomila si, že tohle je pro mě dnešní poselství.
Propojit ty naše dvě vnitřní části, z nichž jedna je spirituální a druhá každodenní.
Propojit ten “mainstream” s “alternativou”.
Přizvat k těm našim rituálům třeba sousedy nebo své rodiče. Ukázat těm nejbližším (ať už nejbližším lidsky nebo místně), co žijeme v našich srdcích.
A být vzorem v tom, že i někdo “jiný” (třeba ta bosá v batikovaný sukni nebo ten nejvíc “průměrnej” požírač chipsů) si zaslouží respekt.
Velkolepost je v našich srdcích. Ne v dokonalém obřadu. Opravdovost je žití přítomnosti tak, jak se zrovna děje. Ne v dodržení plánu či (cizích) představ.
Právě je 22:22 a já nám všem přeju otevřená srdce.