Jak se učím sebelásce
Každý jsme jiní. Já bývala taková chobotnička. Když jsem měla emoci, kterou jsem nechtěla, utíkala jsem od ní (či před ní) za druhými lidmi. Svými chapadýlky jsem se napojila na druhé a tu lásku sosala z nich – ujištění, že stojím zato. Došlo mi, jak je to pro ně vyčerpávající a pro mě vlastně k ničemu.
Jak to pojmenovala Kateřina Beáta Bukáčková – je to jak černá díra. Můžete tam tu lásku sypat po kilech a házet vidlema, ale všechno se to ztratí v nekonečné nenasytné černé díře.
A tak jsem začala obracet pozornost dovnitř. A začala jsem se učit si tu lásku doplňovat sama. Místo telefonátu někomu zvenku jsem si sedla/lehla a otvírala srdce a přijímala svou vlastní lásku. Začala jsem ta energetická chapadýlka, co jsem cítila, že vysílám ven, stahovat zpátky k sobě. A ty přísavky na konci chapadélek přisávat k sobě. Až se ukázalo, že se energeticky objímám (a udělat to i fyzicky taky není na škodu :)).
Vlastně to ani není doplňování lásky. Je to „jen“ povolení toho, aby mohla proudit i vámi. Bez svolení někoho zvenku. Bez zásluhy. Prostě jen tak. Nezasloužená a nezasloužitelná (opět slova Katky Beáty).
Neumím to slovy moc popsat. Je to pocit. Práce s energií. Jakkoli si to nazveš. Ale hlavně je to trénink.
A já, notorická běžkyně za záchranou, pomaličku polehoučku objevuju, že to, co jsem hledala venku, mám opravdu, FAKT OPRAVDU, v sobě.
Comments RSS Feed