(sepsáno 5. den ve škole, 10. den v Berlíně)
Jazyk jako výzva i propast/zeď
Největší překážkou je nedostačující němčina. Jsem u mnoha rozhovorů, na kterých se dá krásně pozorovat, jak jim tu funguje komunikace, ale většině nerozumím. Poznám, když je někdo naštvaný, když někdo neposlouchá nebo nerespektuje pravidlo či toho druhého. Ale většinou nevím blíže, o co jde. Pro pochopení systému se to bez toho dost těžko obejde.
Takže úkol – zaměřit se na jazyk. Do toho se tady kombinuje angličtina, 7letá holčička na mě zkouší španělštinu a praktikant z Paříže zase fráninu :). Přestávám to rozlišovat a prostě říkám slova v jazyce, který mě zrovna napadá. A když je nejhůř, přejdu do češtiny a získám čas :).
Úžasné je, že dětem je to jedno. Já se jich lehce straním, neb nerozumím a přijdu si hloupě. Ony to neřeší. Přijdou, chytnou mě za ruku a začnou povídat. A mluví a mluví… Někdy se jen usměju či řeknu ano/ne (to poznáte, co z toho říct :)), ale někdy – někdy se hecnu a pak je to super rozhovor. Jako právě s holčičkou, co umí španělsky. Probraly jsme své sourozence, z jaké jsem země, zda se mi líbila noční hra atd. Děti jsou trpělivé a přijímající. A je úžasné, že často slova ani nepotřebujete, jeden klučina se prostě rozhodl, že si chce hrát se mnou a basta. Stačilo mu, že tam jsem.
Anebo naopak – někdy na vás prostě nečekají :D. Což je taky super. První den ve škole jsem před jedním klučinou řekla jen „Ja, natürlich“ a on na to: no tak to byla hrozná němčina… 😀 Dost mě to pobavilo – upřímnost a taky – holka, nauč se nebo máš smůlu. A tak se učím :).
Víte např., jak se německy řekne foukat, vylekat se nebo trvanlivý?
(dopsáno 10. den ve škole, 17. den v Berlíně)
Už jsem o dost lepší. S dětmi se bavím na denní bázi a ony se mnou. Už se zdravíme specifickými gesty či objímáme na rozloučenou. Prostě kašlu na to, zda je ta věta gramaticky správně neb zda si zrovna vzpomenu na ono slovo. Dyžtak ukážu, namaluju do vzduchu, opíšu atd. Dnes jsme např. hráli Dixit (hra, kde vymýšlete příběhy k obrázkům) a 6letá holčička mi bez problému pantomimicky předvedla, co je její popis kartičky. Někteří si ze mě občas dělají legraci, ale kdo by se jim divil :).
Stejnak jsou však stále situace, kdy jsem ztracená. Ony situace jsou občas zábavné (např. když si nevědomky koupíte housku s tlačenkou, kterou nejíte), občas ale vážné a tam prostě neznalost tvoří propast. Dnes jsem se snažila utěšit jednu holčinu ve škole, která plakala, ale nerozuměla jsem, co se děje. A tak jsem jí objala, donesla kapesníky, pohladila po ruce… Pak mi to jeden kluk vysvětlil pomaleji a s gesty, to už jsem se mohla zapojit a utěšovat i slovně. Zajímavý zážitek pro studovanou psycholožku :D. Říkejme si klidně, že slova jsou jen minimální část komunikace, ale rozhodně ne zanedbatelná.
A co se jazyků týče, je ještě jedna novinka – učím češtinu :). Na tom je krásně v praxi vidět, že kdo chce, učit se může. Holčina už bez problémů řekne „mám ráda čokoládu“, „jsem brambor“ (jojo, to chtěla :)) nebo „ahoj zítra“. Je to supr :).
PS. skvělá výuka komunikace je s 1,5letým mimčem, s kterým bydlím. Zatím nemluví, já většinou taky ne, ale bez problému si vše vysvětlíme. Stačí nám „ja“ a „nein“ různou intonací, různé délky, různou razancí, příp. můžeme přidat kroucení čí kývání hlavou. Dnes si mě vybral pro uložení do postýlky, takže myslím, že komunikace funguje :).
Comments RSS Feed