Jsem dobrá. Smí se to?

20 Úno , 2021 Blog

V jednom nedávném rozhovoru jsem o sobě řekla, že jsem dobrá. 

A zopakovala to. 

A druhá strana vystřelila jak čertík z krabičky a řekla mi, že takové věci o sobě dobří lidi říkat nemusí. Že to něčím smrdí. 

Okamžitě jsem se cítila přistižená při zločinu.

Říkala jsem to pak kamarádce a vypadla ze mě věta: „Nesmím o sobě říct, že jsem dobrá, protože to znamená, že jsem špatná.” 

Sotva to ze mě vypadlo, začala jsem se tomu smát.

Protože je to fakt k smíchu, kolik si jako společnost klademe překážek k tomu se mít rádi.

Nějak jsme se nepsaně a tiše shodli, že starat se o druhé je v pořádku. Starat se o sebe je sobecké. Že mít se rád (a nedejbože to o sobě říct) je sebestředné (a namyšlené).

A určitě to není potřeba hlásat vždy a všude. A určitě se za taková prohlášení někdy schováváme, když se naopak bojíme odmítnutí. Určitě se někdy obhajujeme a někdy máme nos nahoru.

Ale… v mým očích je zdravá sebeláska umět se k sobě chovat jako ke svým nejlepším přátelům. 

Jako k těm, které máte fakt ze srdce rádi. 

Umět o sebe pečovat jak o druhé. Umět se ocenit jako kamarádku. Umět se pohladit jako svoje dítě. Umět se pomilovat jako svého partnera.

S tou poslední větou už jdu na tenkej led, že :)? Je to zvláštní, že milovat se s někým druhým je posvátné a milovat se se sebou je hřích.

Jsme jediní, opakuji JEDINÍ, kdo s námi bude celý život. Nikdo s námi nestráví každou vteřinu našeho života. Krom nás samotných. Takže jestli by nás někdo měl mít rád (a mi jeho/ji ;)), pak jsme to my sami. 

Nějak jsme si tohle zablokovali a udělali z toho něco špatného, nečistého. 

Přeju nám, abychom to postupně čistili.

Třeba jak Mach a Šebestová kartáčem angínu.

No… spíš nějak něžněji ;).