Prý to není závod. Prý to není jediná možná životní cesta. Přesto se mě pořád někdo ptá ‚kdy už‘. Najdou se i tací, kteří mají starost, že ‚ještě ne‘. Už jsem byla v „cílové rovince“. Mohla jsem právě teď chystat svatbu, čekat dítě a budovat nový domov na vesnici. Jenže jsem zjistila, že s tímhle parťákem doběhnout nechci. A tak jsem vystoupila z dráhy a teď za páskou sleduji, jak dobíhají jiní…
Kdy už?
Proč mě to tak žere? Odešla jsem dobrovolně. A přece…
…a přece mám pocit prohry.
Comments RSS Feed