Laskavost

Během posledních měsíců jsem pomalu začala chápat. Nebyla jsem totiž laskavá. Asi jsem vlastně ani nevěděla či necítila, co ta vlastnost znamená. Srdečnost rovnala se laskavost.

A ono ne.

Nevím, zda dokážu dát do slov, co pro mne laskavost znamená. Ale cítím ji. Cítím něco, co jsem dřív necítila. A v mnoha situacích, kdy bych dřív bojovala, útočila, bránila se… najednou složím zbraně a jsem prostě… laskavá.

Prostě proto, že boj nemá smysl. Prostě proto, že po boji jsem nakonec nejvíc zraněná a vyčerpaná já. Prostě proto, že boj mi toho tolik vzal a vlastně nic nepřinesl.

Přeju si, aby byly věci fér. A taky nechci být shazována, využívána, ne(d)oceňována. A taky jsem hrdá (což jsem myslela, jak je skvělá kvalita, ale většinou mi jen podkopne nohy). A někdy si beru věci osobně (takhle vlastnost vám nohy nepodkopne, ta vám rovnou prostřelí hlavu).

Tím chci říct, že mé uvědomění a přijetí laskavosti neznamená, že nejsem nikdy naštvaná či dotčená. Jsem. A jéje, jak moc! (A jak často!)

Ale už vím, že laskavost k sobě i k druhým znamená, že si tyto emoce zpracuji sama a s druhým budu komunikovat danou situaci a svou případnou nelibost až v momentě, kdy jsem v klidu.

Té laskavosti mě naučil jeden konkrétní člověk. Nedělal to cíleně, prostě takový byl a já byla vedle něj. A nechápala jsem, jak je možné, že některé naše interakce s ostatními probíhají TAK jinak.

Kruh učení o laskavosti se uzavřel nedávno, když byl tento člověk hrubý ke mně. Byla jsem překvapená, to on mě to naučil a teď jedná takto. Měla jsem chuť na něj vyjet zpátky. Protože když na to kašle zrovna on, pak jsem oprávněná udělat to taky.

Místo toho jsem si vzala čas. Prodýchala se, vybrečela, zatančila, probrala to s kamarádkou a pak odpověděla v klidu. S laskavostí.

Protože nic jiného nemá smysl.

Protože už nechci ubližovat sobě.

Protože až budeme umírat, bude jen jeden “soudce“. A to budeme my sami.

Comments are closed.