Mám “svůj” strom.

Ale pro mě je to stejnak můj strom.

Stalo se to už děsně dávno, před mnoha lety. Najednou to byl můj strom, ani nevím jak.

Vždy, když jsem šla kolem něj, chtěla jsem ho obejmout, pohladit, pozdravit. Dělala jsem to většinou v duchu, protože takovýhle creepy věci dělaj jen divní lidi. A já sice věděla, že jsem divná, ale nechtěla jsem, aby to věděli i ostatní.

Pak se objevila kauza se Zemanem a objímáním stromů na Vysočině. Tak to mi hodilo vidle do vztahu se stromem náramný. Nikdo nechce být jak Zeman. To seš divnej a ještě navíc odsouzení hodnej.

Postupně jsem se odhodlávala pohladit strom aspoň po listech, které vlály nad cestou. Tak nějak nenápadně, že jo. Jakože se protahuješ. Nebo jakože zkoumáš, co je to za strom?

Pak jsem začala objímat strom potmě, když jsem obhlédla celé okolí, že nikdo, ale fakt nikdo… sakra někdo jde!

Long story short… teď ho objímám, kdykoli jdu kolem. Nebo k němu jdu cíleně. A je to táááák dobrý.

Ten ezo důvod, že mě to uzemňuje a propojuje s přírodou, vám může připadat moc ezo.

Mám v tom i další důvody.

Je v tom pravidelnost. Rituál. A to mě uklidňuje. Pomáhá mi to tvořit pravidelnost i jinde. Třeba ve starání se o své tělo. V meditaci. A tak dále. Prostě v čemkoli.

A taky je v tom jistota a bezpečí. Něco, na co se můžu spolehnout. Strom tam je. Není jak lidi, kteří odchází a přichází. Je tam. Bezpodmínečná láska.

Chodím se k němu zklidnit. Poprosit o to, co bych si přála jinak. Poděkovat za to, co je. Ucítit podporu, když mám pocit, že nedokážu stát na vlastních nohou.

Vlastně je to všechno ezo, že ?

Přeju vám taky takovej strom. Nebo plyšáka. Nebo přívěšek. Nebo cokoli. A jestli to něco nosíte v srdci, tak před vámi smekám. Jestli ano, prosím pečujte o to a inspirujte druhé, ať to najdou taky.

(Self)love forever.

Comments are closed.