My nejsme zhulený, my jsme Zéland.

Objevily se v mém životě náhle. Říkaly si tety a plánovaly mi svatbu s někým z jižní Moravy. Aby měl vinný sklípek a na veselce nám hrála cimbálovka. Spaly v kufru auta, hodně se smály a při práci na vinici diskutovaly grupáč postaviček ze Čtyřlístku. Někdy mě děsně štvaly. A taky byly moje záchrana na Zélandu. Můj přítel na telefonu, kdykoli se něco stalo. Napsaly mi tajnej vzkaz do deníku, kterej jsem objevila dřív, než plánovaly. Když jsme se hrozně hádaly, začaly se najednou smát – všimly si, že ve svém největším rozčilení místo “kurva” říkám “jejdamane”. Byly spolu jedna ruka. A taky byly rivalky. Obě krásné a jedinečné, obě tak trochu ztracené. Jako já. Jako my všichni. Odvál je čas, už se ani ony nevídají, v mém srdci zůstávají. Až budu mít jednou svatbu, budou tam čestná místa – pro tetu a tetu.

Comments are closed.