Sedíš doma. Prázdnota, nic. NIC. Ani smutek, frustrace či provinilost z toho, že neděláš nic. Prostě nic. Koukáš na kytku a to je všechno. Žádný myšlenky, žádný emoce, žádná motivace, Nic.
NIC – TOLIK – DÍKY
Za pár dní přijde do ‚nic‘ frustrace. Jak takhle žít prakticky život? Nemám touhu vstát ani ležet. Nemám touhu mluvit ani poslouchat. Nic.
Někde v těle víš, že to je ta příležitost začít budovat od pevných vlastních základů. Najít svou motivaci ke svým činům, rozhodnout se pro svou cestu a dát smysl věcem, kterým ho chceš dát. Ale nemáš na to. Lépe řečeno – nechceš na to mít sama. Seš beztvarý želé doufající, že odněkud zvenku přijde pošťouchnutí, který ti dá tvar.
Za několik dalších beztvarých dnů přijde další den. Den, kdy vedeš workshop domluvený před několika měsíci. A přestože jsi ještě včera ležela jako želé, dnes vstáváš s radostí a smyslem. Alespoň pro teď.
Přijdeš tam a seš děsně nervozní. Chvíli se to snažíš ignorovat, ale pak to prostě řekneš do prostoru. V tu chvíli se uvolní atmosféra a energie začnou proudit. A ty postupně provádíš celým dnem čím dál více fascinovaná tím, kolik témat je za každý dotekem, za každým pohybem, za každým slovem. Fascinovaná tím, jak jsou účastníci ve věku gympláků aktivní a spolutvoří proces. Fascinovaná sama sebou, co jako lektorka dokážeš.
Wow, vděčnost. Pro tenhle pocit stojí zato žít. Děkuju. Jim, sobě, vesmíru.
Když workshop skončí, otálíš s odchodem. Máš strach jít domů. Víš, že tam čeká samota, prázdnota, beztvarost, bezsmysl. Najednou se otevře možnost jít s účastníky ještě pokecat. Jdeš.
A oni ti připomenou další rozměr. Vedou hluboké rozhovory na důležitá témata. A postupně se tě začnou ptát, kdy uděláš ten seberozvojovej kurz, o kterým mluvíš. Oni seženou lidi i prostor. Jen ať přijdeš. Protože tvý názory je zajímaj, protože jim otvíráš nový obzory. Tohle všechno ti řeknou. Tvoje vděčnost přetéká přes okraj jako když přetéká ‚hrnečku vař‘.
Rozloučíš se a jdeš domů, rozhodnutá, že místo pocitu samoty si odnášíš vděčnost. Po cestě si přečteš zprávu od kamarádky – organizátorky workshopu – děkuje ti a píše, že jsi v tom skvělá. Duše se tetelí a hrneček přidá na intenzitě.
A najednou dostaneš sms z neznámého čísla. Dlouhou sms od jedné z účastnic. A ta sms je plná poetiky a vyznání k tobě – poděkování, vděčnost a podpora – jak moc jsi toho dnes přinesla…
V tu chvíli ten tvůj ‚hrnečku vař‘ naplní chaloupku (tvý tělo) až po okraj a chaloupce spadne střecha. Tvůj vesmír vybouchne jak barevný stroboskop. A ty se musíš rozběhnout a zakřičet si, protože té vděčnosti je TOLIK. Tolik, že musíš napsat tenhle text a říct světu a všem těm lidem: DÍKY.
Comments RSS Feed