Stala se taková věc. Babička potřebovala napsat výpoveď provozovateli internetového připojení. Ptala se lehce zmateně mámy, co a jak, mamka se jí snažila vysvětlit, o co jde. A pak babička frustrovaně vyhrkla, jestli jí s tím přece nemůže pomoct. Mamka odpověděla – zatím sis o pomoc neřekla. A tam to začalo. Výčitky, pláč, odcházení. Babička byla dotčena, že se musí pomoci doprošovat a že to má být přece automatické.
Pomoc
Celá tahle situace se pro mne stala námětem na přemýšlení o pomoci. Jak to s tou pomocí je? Má být automatická? Všudypřítomná? Je to k dobru věci, protože to značí ochotu, nebo mohou být situace, kdy škodí? Např. proto, že se druhá strana pak cítí neschopně či nesamostatně? A když už si o pomoc řeknete, je to doprošování? Je to ponižující? Nátlakové? Mění se odpovědi na tyto otázky s věkem? Nebo dobou, kdy jsme vyrůstali?
Můj názor k oné konkrétní situaci byl lehký šok z toho, že je babička naštvaná, že jsme jí nedali něco (pomoc), o co si neřekla. Jak to může být vina druhá strany, když onen člověk nevyjádří, co potřebuje? Nelíbilo by se mi, že mé štěstí (v této situaci zpodobněné pomocí) leží v rukou druhých (ťuk, ťuk, ráda bych pomoc, neříkám ti to, naznačuji, všimneš si?).
Na straně druhé babičku chápu. Vyrostla v době či místě, kde bylo normou být galantní, kde k základům výchovy patřilo slušné chování, což mj. znamenalo okamžitě přiskočit s nabídkou pomoci. Být po ruce. Je na to zvyklá. Zvyklá, že to tak má být, protože je to normální. A jistě všichni známe různé zvyky z naší rodiny, kterou jsou podle nás naprostou samozřejmostí, a přitom na ně druzí valí bulvy.
A tak si říkám, že celá tahle záležitost je jen další příležitostí pro trénink respektu k odlišnostem (odlišným názorům, přístupům, …). A nepotřebuji na to Roma, muslima, vegetariána, gaye nebo někoho, kdo vyrostl v jiné zemi či v jiné rodině. Stačí mi na to mí nejbližší. A to je, myslím, cool :).
Comments RSS Feed