• Irena Janíková

„Bojíš se?“ – „Bojím.“ aneb strach ze svobody

„Irenko a proč se ti na ten školní výlet tak nechce, když se skautem bys jela celá nadšená?“ „Mnoo, to je protoo… že spíme v chatkách a to já nerada.“ „Víš, co je největší rozdíl mezi skautskou akcí a touhle? Je to svobodný výlet, kde si místo náplánovaného programu každý dělá, co chce.“ „…?“ „Irenko, ty se bojíš svobody? Že nevíš, co tam budeš dělat?“ „…“


Týý jo. Zasáhlo mě to až za chvíli. Velká bomba, co mi dosedla na klín a zahalila celý můj svět. Má pravdu. Hrozně se mi nechce na školní výlet, protože si tam můžu dělat, co chci. Žádný plán, který lze dodržet. Nenapadlo mě, že mi to může vadit. Jenže doma se vždycky něco najde. Úklid, počítač, vaření… Ale co v kempu?


Rozhlížím se kolem sebe. Na místě, kde já vidím nevýjimečnou běžnou louku, vidí děti nekonečné množství možností, s čím si hrát, co objevovat, za co se schovat, z čeho se dá vyrobit zbraň, kam se dá skákat, kde se dá lozit, smát se a být spolu. A taky se někdy pohádat, to k tomu patří.


Znovu jsem fascinovaná, jak jsem si dobrovolně omezila svět. Zavírám notebook a nechám se vtáhnout do okolního světa. Najednou vidím rostliny, stromy, jednotlivé druhy polen, na které se dá sednout, lozit, protáhnout se – na každém jinak. Cítím vítr na tváři a koukám přes vodu do dálky. Přestože sedím sama, najednou se necítím osaměle. Jsem tady a teď. Zaslechnu za sebou běh, šustot trávy a smích. Usměju se. Přijmeš-li situaci, jaká je, dostaneš, co potřebuješ. Přiběhla mi společnost a zatančila mi. A pak jsme se společně smály a blbly a svět byl krásně jednoduchej a bohatej. V tu chvíli malá Vendulka řekla: „Pojď, lehnem si na zem a budem se dívat na oblohu.“ V hlavě mi vybouchl ohňostroj. Dokonalost dosáhla svých hranic. Děti jsou tak plné a uvědomělé, stačí jim dát důvěru.


Celou tu dobu mi ale pořád něco vrže v hlavě. Nějakej červík. Když mi to dojde. Zapnutý mobil, který pořád kontroluju. Okovy. Droga. Dá mi to zabrat, ale vypnu ho. Okamžitě cítím úlevu. Už nezbývá než se točit a smát, tančit a smát a… Dá to zabrat, ale dát si svobodu být tady a teď je skvělý :).

Recent Posts

See All

Velký emoce

Jsem jedna z těch, kteří prožívají - slovy druhých - “moc”,  “zbytečně moc”. Jsme “moc intenzivní”. “Dramatičtí”. “Přecitlivělí”. Jsme ti, co to “moc řeší”. A podobně. Možná někoho takovýho znáte ze s

NIC - TOLIK - DÍKY

Sedíš doma. Prázdnota, nic. NIC. Ani smutek, frustrace či provinilost z toho, že neděláš nic. Prostě nic. Koukáš na kytku a to je všechno. Žádný myšlenky, žádný emoce, žádná motivace, Nic. Za pár dní