Co mne přivedlo ke stáži v Berlíně

Začalo to v dětství:

Ve skautu. Tam jsem vyrostla, měla své vzory, kamarády, tam jsme byli vychováváni a později vychovávali. O výchově a přístupu k dětem se tam vedli časté hovory, zpětné vazby atd.

No a taky v rodině, to je jasný, ne? Každý z nás si v sobě nese mnoho z rodiny, jak pozitivního tak negativního. Učíme se tam, jak se k sobě lidi chovají, co si mohou dovolit, učíme se respektu či strachu, každý něčemu jinému.

A pak je tu škola. Další velký faktor.


Všechny ty věci dohromady způsobily, že mě zajímalo, jak lidi “fungují”, uvažují, cítí atd. Tento jakýsi obecný neupřesněný zájem mě dovedl na psychologii, kde jsem absolvovala bakaláře a pak se spíš (možná domnělým) tlakem společnosti prokousala magistrem, který už byl zaměřen na terapii, které jsem nikdy osobně neholdovala.


Díky nabídce jsem dostala práci školní psycholožky na gymnáziu. Ta práce byla výhrou. Dobré peníze i pracovní doba, nové kontakty se spoustou zajímavých lidí a práce s dětmi a puberťáky, což mě vždy bavilo. Až na jeden háček - celé to stálo na systému, o kterém jsem si čím dál více uvědomovala, že s ním z velké části nesouhlasím. Školský systém, který se zakládá mj. na tom, že dospělí ví lépe než děti, co děti potřebují, že si zaslouží více respektu, že hodnotí děti v rámci škatulek, kdo je šikovnej a kdo ne atd. Pochopila jsem, že takový systém nedokážu svojí přítomností podporovat. Navíc jako učitel může člověk ovlivnit alespoň výuku ve svém předmětu, zatímco já jako psycholog jsem většinou řešila jen následky systému.


Při vášnivých diskusích na toto téma se ke mně dostala kniha Svoboda učení od Petera Graye, přeložena Jiřím Košárkem - zakladatelem webu www.svobodauceni.cz. Ta kniha mě totálně dostala. Začala jsem si o unschoolingu (nevíš, co to je? mrkni na zmíněný web) hledat víc a víc, četla články, knihy, koukala na videa, mluvila s lidmi atd.


Zapálení veliké - bohužel postaveno z velké části na teoriích a informacích z doslechu. Rozhodla jsem se, že jestli mám v ČR podporovat rozvoj takových škol, musím si být i prakticky jistá, že to funguje. A tak jsem si domluvila stáže v zahraničí.


Moje první právě probíhá v Berlíně na Demokratische schule X, která na začátku prosince oslaví 4. rok svého fungování. Následující příspěvky jsou inspirovány mým pobytem právě na této škole (a taky rodinou, u které přebývám, samotným Berlínem a mnoha dalšími vlivy).

Recent Posts

See All

Velký emoce

Jsem jedna z těch, kteří prožívají - slovy druhých - “moc”,  “zbytečně moc”. Jsme “moc intenzivní”. “Dramatičtí”. “Přecitlivělí”. Jsme ti, co to “moc řeší”. A podobně. Možná někoho takovýho znáte ze s

NIC - TOLIK - DÍKY

Sedíš doma. Prázdnota, nic. NIC. Ani smutek, frustrace či provinilost z toho, že neděláš nic. Prostě nic. Koukáš na kytku a to je všechno. Žádný myšlenky, žádný emoce, žádná motivace, Nic. Za pár dní