• Irena Janíková

Umíte si představit...?

Chodím po světě a a pozoruju lidi. Komunikaci lidí.


Dneska ráno zakázala maminka dceři sedět na zídce, když hned vedle jsou lavičky. Sedni si na lavičku, nebudeš sedět na zídce.


Teď sedím na nádraží v rychlopizzerce a sleduju tři osoby – matka, teta, holčička. Matka a teta si povídají. Do toho holčička něco řekne. Matka i teta ji ignorují. Holčička to zopakuje. Matka a teta pokračují v hovoru. Holčička danou větu řekne třikrát, pětkrát, desetkrát…ani podesáté to nefunguje. Vstane ze židle a přijde k nim blíž, začne tetu tahat za ruku. Teta ji mimoděk dá paži k dispozici, nechá si s ní máchat, ale holčičku nadále ignoruje (už jsme cca u čísla patnáct). Nejhorší na tom celém je, že to tetě i mámě očividně přijde naprosto v pořádku.


Vždy, když přemýšlím, jak jednat s osobou, která je v kolonce “dítě”, představím si, jak bych jednala s “dospělým”. Umíte si představit, že byste takto svěřepě ignorovali svého kamaráda? Manžela, spolupracovníka…? Nebo že by on ignoroval vás?


Umíte si představit, že byste o své kamarádce mluvili v její přítomnosti, ale nemluvili byste k ní, její přítomnost byste ignorovali a “problematickou” komunikaci s touto kamarádkou řešili před ní bez ní?


Umíte si představit, že váš kamarád vám zakáže sedět na zídce, protože vedle jsou lavičky? A když jasně vyjádříte, že chcete sedět na zídce, chytl vás za rukáv a strhl dolů?


Umíte si představit…?

Recent Posts

See All

Velký emoce

Jsem jedna z těch, kteří prožívají - slovy druhých - “moc”,  “zbytečně moc”. Jsme “moc intenzivní”. “Dramatičtí”. “Přecitlivělí”. Jsme ti, co to “moc řeší”. A podobně. Možná někoho takovýho znáte ze s

NIC - TOLIK - DÍKY

Sedíš doma. Prázdnota, nic. NIC. Ani smutek, frustrace či provinilost z toho, že neděláš nic. Prostě nic. Koukáš na kytku a to je všechno. Žádný myšlenky, žádný emoce, žádná motivace, Nic. Za pár dní