• Irena Janíková

Zkus to na týden

Kdysi jsem slyšela o závodu/hře, kde si zkusíte projet městem na invalidním vozíku, abyste zjistili, jaké překážky lidé na vozíku řeší. Třeba že hrbolky na chodníku nejsou jen tak. Před pár dny jsem měla to štěstí, že jsem dostala berle. Štěstí? No tak spadnout a rozseknout si koleno zas tak super není, ale když už, hledejme pozitiva. A že jsem dostala berle, rozhodně pozitivní je. 1. lepší než se plazit po zemi :). 2. vím, že je za pár dní dám zas pryč a budu běhat po svých, takže lze tyto chvíle využít pro prozkoumání přesně těch aspektů života, co nabízela ona hra. A to bez smutku, že mě to čeká zbytek života.


Takže berle. Musím říct, že rychlost přesunu se extrémně snížila. Tak třeba od zastávky, odkud bych normálně šla pět minut či míň, jsem to vytáhla na 17.


Schody. No řeknu vám, bydlet ve 4. patře bez výtahu… beru to jako jedinečnou posilovnu rukou a svalů mezi lopatkami. Mám je slabé, ve stojce se neudržím, to ale uvidíte za pár dní!


A pak věci, co by člověk nečekal. Např. jezdící schody. Príma věc, člověk nemusí po svých. Jenže najednou máte těch končetin víc a je třeba je naskládat ve správném pořadí. To i po normálních schodech je pořadí jiné dolů a jiné nahoru. A tady vám ty schody utíkaj pod nohama. Jak vás jindy štvou, že jedou pomalu, najednou valí a valí a jak máte proboha stihnout na jeden schod naskládat všechny berle a nohy tak, abyste sebou neliskli?


Všechny ty kostky a jiné dlažby, které nejsou rovný beton. A mezi nimi mezery. Položíš berli špatně a letíš.


Samotná kapitola zábavy je přenášení věcí. V ruce mám berli. V druhé taky. Hm. Batoh na záda? Z kuchyně do pokoje? Tašku přes rameno. Got it! Hrnek s čajem. Hm…. Hm hm. Položit na zem, posunout se na berlích, přesunout hrnek, posun, přesun, posun, přesun.. jo! Jsme tam!


Obouvání bot. Na jednu nohu si nemůžu stopnout, sednout není kam. V ruce berle. Potřebuju další ruku na botu. A bod, o který se opřít.


Další kapitolou je ctěná pozornost. Najednou jste vidět. Všude. Na přechodu, v tramvaji, v kavárně. Rozhodně hlasuju pro to, že lidi jsou milí a pomáhaj. O tom žádná. Jen si člověk připadá… neschopně, nesamostatně, závisle… Potřebujete otevřít dveře, potřebujete delší čas na nastoupení do autobusu. Lidé kvůli vám vstávají, abyste si mohli sednout, přejíždí očima, co že vám to vlastně je.


Hej, jsem ráda, že jsem zdravá. Malá, přitom silná lekce, jaký je štěstí mít obě nohy a zdravý. A jak easy je odněkud někam dojít! Když ty nohy máte. Miluju svý nohy! A obdiv všem, co ty berle nemohou po týdnu, dvou odhodit. Nebo sedí na vozíku. Chce to trpělivost jak… neznám přirovnání. A nejen tu. Sílu. Fyzickou i psychickou. Vytrvalost. Fyzickou i psychickou. A tak. A prostě. Koukejme kolem sebe. Na spadlý dráty a taky na to, co skvělého máme (a bereme jako samozřejmost).

0 views

Recent Posts

See All

Velký emoce

Jsem jedna z těch, kteří prožívají - slovy druhých - “moc”,  “zbytečně moc”. Jsme “moc intenzivní”. “Dramatičtí”. “Přecitlivělí”. Jsme ti, co to “moc řeší”. A podobně. Možná někoho takovýho znáte ze s

NIC - TOLIK - DÍKY

Sedíš doma. Prázdnota, nic. NIC. Ani smutek, frustrace či provinilost z toho, že neděláš nic. Prostě nic. Koukáš na kytku a to je všechno. Žádný myšlenky, žádný emoce, žádná motivace, Nic. Za pár dní

Známá droga v novým kabátě

Dlouho jsem na blog nic nenapsala. Zjistila jsem totiž, že je to má náhradní droga. S přítelem, který byl ochotný poslouchat každou sebemenší historku o ničem, jsem se rozešla. A najednou…najednou jse