• Irena Janíková

Známá droga v novým kabátě

Dlouho jsem na blog nic nenapsala. Zjistila jsem totiž, že je to má náhradní droga. S přítelem, který byl ochotný poslouchat každou sebemenší historku o ničem, jsem se rozešla. A najednou…najednou jsem neměla svědka svého života (jak to krásně popsal Fulghum v knize Třetí přání). Najednou jsem na prožitky byla sama. A hlavně na ocenění. Uznání, že můj život stojí zato. Všechny zážitky se jevily jako zbytečné, když jim nikdo zvenčí nedal důležitost. Proč cvičit, když mě zato nikdo neocení? Proč dělat cokoli, když to nikdo nevidí? Na to je FB nebo blog dobrá náplast. Falešná náplast. Stala jsem se závislou na lajcích, komentářích a sdílení. Když se příspěvek minul účinkem, hryzala jsem si nehty. Takže tedy nepíšu dobře? Možná tedy nestojím zato. No jo, vždyť já nestojím zato! Ale takový pocit nemůžu snést! Rychle, rychle napiš něco, co se chytí! Lajk, další lajk, sdílení. Úleva. Uf. Stojím zato.


Chvíli mi trvalo si téhle sebemrskačské vazby všimnout. Neustálé vyhledávání ocenění zvenku. Zase. Akorát jinak. Dej mi kredit! Řekni, že…mě máš rád/jsem to udělala dobře/jsem vtipná/hodná/šikovná…dej mi tu drogu v jakékoli podobě, hlavně mi ji dej!


A tak jsem se rozhodla to zastavit. Přestat sdílet své příběhy. Přestat volat kamarádkám každou pitomost. Nakonec jsem se rozhodla odjet na pár dní do samoty. Bez lidí. S vypnutým mobilem. Stejně jsem dělala věci jakoby na mě někdo koukal. Nebo tak, aby se pak dobře vyprávěly. Nebo abych osnila toho kluka, co se mi líbí.


Absťák je zlej. Vymanit se z drogy je zlý. A jak se říká – jednou alkoholik, navždy alkoholik. Během pobytu v samotě jsem se oné drogy dokázala několikrát pustit (a bylo to skvělý, vám povídám). Ale jak dlouho obstojím, než mě stáhne nějaký ten lajk? Copak nechci, aby se tenhle příspěvek líbil??? Áááargh, jak MOC to chci!

11 views

Recent Posts

See All

Velký emoce

Jsem jedna z těch, kteří prožívají - slovy druhých - “moc”,  “zbytečně moc”. Jsme “moc intenzivní”. “Dramatičtí”. “Přecitlivělí”. Jsme ti, co to “moc řeší”. A podobně. Možná někoho takovýho znáte ze s

NIC - TOLIK - DÍKY

Sedíš doma. Prázdnota, nic. NIC. Ani smutek, frustrace či provinilost z toho, že neděláš nic. Prostě nic. Koukáš na kytku a to je všechno. Žádný myšlenky, žádný emoce, žádná motivace, Nic. Za pár dní

Kdy už?

Prý to není závod. Prý to není jediná možná životní cesta. Přesto se mě pořád někdo ptá ‚kdy už‘. Najdou se i tací, kteří mají starost, že ‚ještě ne‘. Už jsem byla v „cílové rovince“. Mohla jsem právě