Prázdno. Nebo přítomnost?

8 Dub , 2021 Blog

Přestat si brát věci osobně vám přidá do života spoustu času.

Přestat si brát věci osobně, zaobírat se domněnkami a taky požadavky na druhé, aby nám naplnili naše potřeby.

Třebáááá….

Přestat si brát osobně, že mi někdo nepoděkoval za dárek či službu.

Přestat přemýšlet o tom, proč se někdo z okolí nějak zachoval a radši se ho zeptat.

Přestat chtít po druhém, aby se mnou nenáviděl kohokoli, koho zrovna nenávidím já.

Najednou zmizí spousta témat k hovoru („Víš, co zas udělala ta kráva?“ „Proč ses mi neozval/a?!“) i spousta příležitostí k rozčilování („Co si sakra myslí?!“ „Jak si to mohl/a dovolit?!“).

A uvolní se spousta časoprostoru.

A člověk, tvor nezvyklý na volný časoprostor, najednou neví, co s ním.

Když jsem se ocitla v tomhle meziprostoru a uvědomila si, čím vznikl, došlo mi taky, že možná důvodem, proč se těmi všemi myšlenkami zabýváme, nejsou samotná ta témata.

Možná je to strach z toho prázdna. Strach, že bychom nevěděli, co si s ním počít. Nebo že by se tam objevilo něco, čeho se bojíme. Nebo, že by se tam neobjevilo nic?

Zůstávat v tomhle prázdnu a nezaplnit ho jen tak ze zvyku, to chce odvahu. A nebo možná rozhodnutí. Nebo možná hravost. Asi pro každého něco jiného.

Ať to chce cokoli, podle mě to stojí zato. Rozšiřovat tu skulinku prázdna, zastavit se, nadechnout a pomalu se v tom prázdnu rozkoukávat.

Dát prostor přítomnosti.