Prázdno. Nebo přítomnost?
Přestat si brát věci osobně vám přidá do života spoustu času.
Přestat si brát věci osobně, zaobírat se domněnkami a taky požadavky na druhé, aby nám naplnili naše potřeby.
Třebáááá….
Přestat si brát osobně, že mi někdo nepoděkoval za dárek či službu.
Přestat přemýšlet o tom, proč se někdo z okolí nějak zachoval a radši se ho zeptat.
Přestat chtít po druhém, aby se mnou nenáviděl kohokoli, koho zrovna nenávidím já.
Najednou zmizí spousta témat k hovoru („Víš, co zas udělala ta kráva?“ „Proč ses mi neozval/a?!“) i spousta příležitostí k rozčilování („Co si sakra myslí?!“ „Jak si to mohl/a dovolit?!“).
A uvolní se spousta časoprostoru.
A člověk, tvor nezvyklý na volný časoprostor, najednou neví, co s ním.
Když jsem se ocitla v tomhle meziprostoru a uvědomila si, čím vznikl, došlo mi taky, že možná důvodem, proč se těmi všemi myšlenkami zabýváme, nejsou samotná ta témata.
Možná je to strach z toho prázdna. Strach, že bychom nevěděli, co si s ním počít. Nebo že by se tam objevilo něco, čeho se bojíme. Nebo, že by se tam neobjevilo nic?
Zůstávat v tomhle prázdnu a nezaplnit ho jen tak ze zvyku, to chce odvahu. A nebo možná rozhodnutí. Nebo možná hravost. Asi pro každého něco jiného.
Ať to chce cokoli, podle mě to stojí zato. Rozšiřovat tu skulinku prázdna, zastavit se, nadechnout a pomalu se v tom prázdnu rozkoukávat.
Dát prostor přítomnosti.
