(sepsáno 5. den ve škole, 10. den v Berlíně)
Svoboda a já
Asi to nejlepší, co můžu, je pozorovat, co to tu dělá se mnou. Jsem tu na stáži, ale nikdo mi neřekl ani neříká, co dělat. Můžu si dělat, co chci. Domluvili jsme se, kolik dní v týdnu budu chodit, a každý den tu má praktikant být 6,5 hodiny. Ale pokud dám vědět den dopředu, přijít nemusím. A jiný praktikant chodí, v kolik se mu chce, a nikdo to očividně neřeší.
V rámci času, který tu jsem, si můžu dělat, co chci. Když budu dělat něco, k čemu přiberu děti, bude to super, ale nemusím. Co to se mnou dělá?
Nejdřív zděšení – Co budu proboha celý den dělat???
Potom pocit nesmysluplnosti – tak to už můžu jít domů, ne?
Pak výbuch nadšení. Touha dělat vše. Možnost dělat si, co chci, zvedla moji motivaci nepočítaně. Začala jsem konečně žonglovat, trénuju němčinu a nemám dost času na to vše, co chci.
Zároveň se často cítím provinile, že si dělám svoje věci a “myslím jen na sebe” a že bych měla “něco dělat”. Pak se ale rozhlédnu a nikoho to tu nezajímá. Každý si dělá, co chce, pokud tím neomezuje druhého, neporušuje pravidla atd. Všichni jsou v pohodě s tím, že si dělám, co chci. Nikdo to neřeší – kromě mě.
No a další fáze svobody? – Ty vago, dá to pěkně zabrat! – Co kdybych tam dnes nešla? V posteli je tááák měkoučko! – Ale ne, vstávej! – Ale když… venku je zataženo… – Seš tu dobrovolně, zvedni zadek a jdi! – No tak přijdu o hodinu později, komu to vadí…?
Bez biče zvenku, bez deadlinu, kdy tam musím být – ztracena. Svoboda není jen tak. A už vůbec ne pro ty, kteří na ni nejsou zvyklí.
Prosím vás, nepřirovnávám náš běžný život k vězení nebo lidem z Afriky, kteří si nemohou vybrat. Můžete horlivě psát, že jsme svobodní a co to tu kecám. Ano, myslím, že jsme svobodní, ale neumíme s tím nakládat. Alespoň já ne. Mám otevřený celý svět. Můžu jet kamkoli. Můžu dělat cokoli. Nemám hypotéku, nemám děti, mám podporující rodinu a kamarády.. Fakt můžu COKOLI. A to je děsivý. Náročnější, než když vám někdo řekne, co dělat. Můžu zůstat v Berlíně, můžu se vrátit domů, můžu jet kamkoli jinam. A když zůstanu tu – můžu jít do školy, můžu zůstat doma nebo jít jinam. A když půjdu do školy – můžu si povídat s dětmi, být na počítači, číst si, žonglovat, učit se němčinu, psát blog, jít se projít, hrát fotbal, … a x dalších možností. Je to úžasný, že je to jen na mně. A zároveň děsivý a zodpovědný. Co když si vyberu špatně? Co když celej den proflákám? Proč mám vlastně takovéhle myšlenky? Ten čas je přece můj, kdo rozhodne o tom, co je proflákaný den?
Jela jsem sem pozorovat (a samozřejmě posuzovat a soudit), jestli to funguje. A nakonec je to největší výzva pro mě. Jak tu totální svobodu zvládnu?
(dopsáno 10. den ve škole, 17. den v Berlíně)
Tak jsem se už nějak vymlátila ohledně užívání si, že nemusím nic a můžu cokoli. Začala jsem mít potřebu, aby má náplň času měla nějaké směřování. To znamená, že nechci jen celé dny dělat to, co mě zrovna v danou sekundu napadne, ale chci, aby se to někam vyvíjelo. Tak jsem si vybrala pár věcí a na ty se pravidelně zaměřuju.
Potřeba směřování se postupně začala soustředit nejen na mne, ale i na pomoc druhým. S jazykem jsem již dostatečně daleko na to, abychom mohli diskutovat některé proběhlé situace, a tak mám za sebou první anglicko-německé sezení s některými pracovníky a společné rokování nad tím, jak jednomu klukovi pomoci lépe pracovat s jeho energií a naučit se smysluplně naplňovat čas. Psycholožkou v zahraničí :)!
Svoboda je náročná, ale přicházím jí každou minutou víc a víc na chuť :).
Vzdělávání a výchova, Ze života
Comments RSS Feed