Tma

25 Lis , 2020 Blog

Strávila jsem týden ve tmě v březnu 2018 a teď našla průběžné zápisky 😉
Tak jsem tu. Píšu po tmě. Mám radost, že jsem sem dojela. Plakala jsem ze strachu. Teď to překvapivě není tak hrozné. Jsem umytá. Půjdu spát. Aktuálně strach nemám. Spíš radost. A vzrůšo.
Nebojím se tmy, bojím se noci. Zajímavé. Proč?
Hodně spím, hodně přemýšlím, mám hodně snů, emoce žádné. Je tu relax, zároveň – co když se nic nestane??? Přeju si přestat čekat. Žít tady a teď. Znamená to, že mám podstoupit další výzvy nebo že se mám přestat snažit?
Jsem naštvaná. Na sebe. Tmu. Život. Nic se nezmění. Žádný bum. Žádný bublifuk. Co když zůstanu navždy neprobuzená? Nemilovaná? Ze všeho nejvíc chci být milovaná. Už zas cítím, jaký jsem mučedník.
Mám hlad. Připadám si jak na pustém ostrově. Pí a jeho život. Ztracen v džungli. Psaní je legrační. Nikdy nevím, kolik už jsem udělala obloučků u “m“ a “n”. “u” je ještě horší.
Abych přestala tvořit v hlavě příběhy, tak bych tu musela být hodně dlouho. Týden je málo. A taky celá věčnost.
Kde je s tím jídlem??
Z nekonečné nekonečnosti k takové přízemnosti.
Myšlenky jsou v plné polní. Filmy. Knížky. Písničky. Minulost – zranění. Budoucnost – to do listy a taky potenciální budoucnosti.
Hurá! Jídlo!!
Za úspěch považujeme slávu a bohatství. A za neúspěch nemít partnera a děti. Lze vlastně uspět?
Že pláčeme sami, to nám přijde v pořádku. Že se smějeme sami, to je podezřelé.
Co když se nikdy neprobudím? Co když nespíš?
Brzy bude konec? Začátek? Ani jedno. Další teď. Teď. Teď.
Bůh nemá vůli. Dává nám, co si přejeme. Hm?
Jsem, která jsem. Jsem, která jsem.
Tady a teď. Tady a teď.
Tma. Bála jsem se tmy jako smrti. Bála jsem se tmy, uzavřených prostor, samoty, opuštění. Navíc jsem nikomu neřekla, kam jdu.
Tma mě přijala láskyplně a něžně. Hýčkala mě a laskala. Dala mi to, kvůli čemu se mi tak zoufale stýskalo po bývalém příteli. Bezpečí, lásku, přijetí.
Konečně jsem nemusela dělat vůbec nic. Zaplatila jsem si za dělání nic.
První tři dny jsem prospala. Nevěřila jsem, že je možné tolik spát. Spánek byl navíc čím dál plnější a tvrdší. Po dobrání energie nezbylo než být se sebou. Čekáte, že budete ve tmě cvičit, když doma nehnete zadkem? Čekáte, že ve tmě budete konečně tady a teď? Čekáte, že ve tmě budete konečně sami sebou?
Já to čekala. Ve tmě je všechno jiné než venku. Až na jednu věc. Vás. Čekala jsem, že tma to za mě všechno udělá. Vyřeší. Že se stane zázrak. Jenže ten zázrak jste vy. A jediný, co je potřeba udělat, je to konečně přijmout.