Chodím po světě a a pozoruju lidi. Komunikaci lidí.
Umíte si představit…?
Dneska ráno zakázala maminka dceři sedět na zídce, když hned vedle jsou lavičky. Sedni si na lavičku, nebudeš sedět na zídce.
Teď sedím na nádraží v rychlopizzerce a sleduju tři osoby – matka, teta, holčička. Matka a teta si povídají. Do toho holčička něco řekne. Matka i teta ji ignorují. Holčička to zopakuje. Matka a teta pokračují v hovoru. Holčička danou větu řekne třikrát, pětkrát, desetkrát…ani podesáté to nefunguje. Vstane ze židle a přijde k nim blíž, začne tetu tahat za ruku. Teta ji mimoděk dá paži k dispozici, nechá si s ní máchat, ale holčičku nadále ignoruje (už jsme cca u čísla patnáct). Nejhorší na tom celém je, že to tetě i mámě očividně přijde naprosto v pořádku.
Vždy, když přemýšlím, jak jednat s osobou, která je v kolonce “dítě”, představím si, jak bych jednala s “dospělým”. Umíte si představit, že byste takto svěřepě ignorovali svého kamaráda? Manžela, spolupracovníka…? Nebo že by on ignoroval vás?
Umíte si představit, že byste o své kamarádce mluvili v její přítomnosti, ale nemluvili byste k ní, její přítomnost byste ignorovali a “problematickou” komunikaci s touto kamarádkou řešili před ní bez ní?
Umíte si představit, že váš kamarád vám zakáže sedět na zídce, protože vedle jsou lavičky? A když jasně vyjádříte, že chcete sedět na zídce, chytl vás za rukáv a strhl dolů?
Umíte si představit…?
Vzdělávání a výchova, Ze života
Comments RSS Feed