Jsem jedna z těch, kteří prožívají – slovy druhých – “moc”, “zbytečně moc”. Jsme “moc intenzivní”. “Dramatičtí”. “Přecitlivělí”. Jsme ti, co to “moc řeší”. A podobně.
Velký emoce
Možná někoho takovýho znáte ze svého okolí.
Pokud ano, víte, jak je bytí vedle těchto lidí náročné. Řeší každou drobnost 10x-100x dýl než vy, brečí hrozně hlasitě nebo hrozně dlouho, když je něco naštve, mají (ve vašich očích) naprosto neadekvátně velikou reakci a tak dále.
Jo, fakt to s námi či vedle nás není lehký. A já děkuju všem, kteří to vedle mě či se mnou zvládají.
Chci vám k tomu však říct 3 věci:
Opravdu to tak cítíme.
To „moc“, co vám vadí zvenku, to my prožíváme uvnitř.
Vzpomeňte si, jak moc vás bolí nějaký stesk, opuštění. Jak moc vás občas něco naštve. A teď si tenhle nelibý pocit zdeseti- či zesto-násobte.
Wow. Chápete? Že to, co vás nějak bolí, trápí, nás opravdu bolí mnoho-mnohokrát intenzivněji/déle/více?
Opravdu se vás to netýká.
Cítíme to tak moc, protože takoví jsme. Ne proto, že jsme se rozhodli komplikovat vám život.
I na nás samotné je to někdy moc.
Stejně jako všichni se musíme vypořádat s tou samotnou emocí. K tomu se však musíme vypořádat i s onou intenzitou. My od toho, narozdíl od vás, nemůžeme odejít. A někdy bychom taky rádi. Protože i na nás jsou ty naše emoce někdy prostě moc.
K tomu jsme často kritizováni či souzeni za to, jak velké ty emoce máme.
A to všechno dohromady už je fakt MOC.
Neříkám tím, že dopad, který to na vás může mít, není důležitý. Je. Jste stejně důležití jako my. A my se musíme učit se svými emocemi pracovat tak, aby druhým neubližovaly.
Ale třeba vám tohle dodá nějaké pochopení. Soucit. Třeba, až budete příště blízko velké emoce, vzpomenete si na těchto pár slov a podpoříte daného člověka v tom, že má sílu své emoce zvládnout.
Co se týče mne, budu vám za takový přístup vděčná. Předem díky :).
Comments RSS Feed