Zeď

8 Lis , 2014 Blog

Na ulici provizorní lampy. Šňůra malebných světýlek. Jedeš na kole a pro zábavu či pro velké množství lidí projíždíš mezi lampami tam a zpět. Seš v nádherném městě s nádechem inspirující atmosféry. Podzim je dle příručky a kdyby náhodou takový podzim v takovém městě nebyl dost romantické sám o sobě, dočasná světýlka pomohou. 
 
Dokud… dokud ti nedojde, že jsou ZDÍ. Dokud si neuvědomíš, že žádné přejíždění z jedné strany na druhou nebylo možné. Každý měl svou stranu a TAM nešlo jít ani vidět. Metr od tebe, stejná ulice, stejný chodník. Nedostupně vzdálen. Romeo a Julie měli mezi s sebou jen balkon a své rodiny. Oni měli nekonečnou zeď a prodloužené ruce mocností na každém kroku. Už nešlo jet stejným metrem jako dřív nebo jít za babičkou na hřbitov. Byla na druhé straně. 
 
Koukáš zděšeně na tu romantiku a vidíš to zvěrstvo. Nechápeš, že nic neudělali. Proč se nevzbouřili? Proboha proč? Nejspíš se báli. Nebo už možná přes to všechno neviděli, že je to špatné. Pak se zasekneš: Čeho se dnes bojíme my? Na co budou za čtvrtstoletí koukat se zděšením a říkat si – proč nic neudělali? Co přehlížíme, před čím klopíme zrak a přesvědčujeme sami sebe, že není tak zle?
 
Berlín. 25 let od pádu zdi.