Dlouho jsem na blog nic nenapsala. Zjistila jsem totiž, že je to má náhradní droga. S přítelem, který byl ochotný poslouchat každou sebemenší historku o ničem, jsem se rozešla. A najednou…najednou jsem neměla svědka svého života (jak to krásně popsal Fulghum v knize Třetí přání). Najednou jsem na prožitky byla sama. A hlavně na ocenění. Uznání, že můj život stojí zato. Všechny zážitky se jevily jako zbytečné, když jim nikdo zvenčí nedal důležitost. Proč cvičit, když mě zato nikdo neocení? Proč dělat cokoli, když to nikdo nevidí? Na to je FB nebo blog dobrá náplast. Falešná náplast. Stala jsem se závislou na lajcích, komentářích a sdílení. Když se příspěvek minul účinkem, hryzala jsem si nehty. Takže tedy nepíšu dobře? Možná tedy nestojím zato. No jo, vždyť já nestojím zato! Ale takový pocit nemůžu snést! Rychle, rychle napiš něco, co se chytí! Lajk, další lajk, sdílení. Úleva. Uf. Stojím zato.
Známá droga v novým kabátě
Chvíli mi trvalo si téhle sebemrskačské vazby všimnout. Neustálé vyhledávání ocenění zvenku. Zase. Akorát jinak. Dej mi kredit! Řekni, že…mě máš rád/jsem to udělala dobře/jsem vtipná/hodná/šikovná…dej mi tu drogu v jakékoli podobě, hlavně mi ji dej!
A tak jsem se rozhodla to zastavit. Přestat sdílet své příběhy. Přestat volat kamarádkám každou pitomost. Nakonec jsem se rozhodla odjet na pár dní do samoty. Bez lidí. S vypnutým mobilem. Stejně jsem dělala věci jakoby na mě někdo koukal. Nebo tak, aby se pak dobře vyprávěly. Nebo abych osnila toho kluka, co se mi líbí.
Absťák je zlej. Vymanit se z drogy je zlý. A jak se říká – jednou alkoholik, navždy alkoholik. Během pobytu v samotě jsem se oné drogy dokázala několikrát pustit (a bylo to skvělý, vám povídám). Ale jak dlouho obstojím, než mě stáhne nějaký ten lajk? Copak nechci, aby se tenhle příspěvek líbil??? Áááargh, jak MOC to chci!
Comments RSS Feed